|
Přirozená
víra 4
4 Lidé a duchové
.
Vztah lidí k duchovnímu světu je problematický, tak to alespoň prezentují stránky v
hlavním proudu. Ukazují děsivá místa a ve všech hrají roli démoni a zemřelí.
Bude to dlouho trvat, než se vztahy upraví. Tři milénia jsme byli manipulováni,
abychom s duchovním světem nekomunikovali. Jedni tvrdili, že duchové nejsou, druzí za
varovali před hrozbou kontaktu, třetí posilovali víru, ovšem ke svému duchovnímu světu,
který člověka manipuloval a škodil. Proč to všechno? Elita, nejen šlechta,
komunikovali s duchovním světem zcela běžně, hledali ponorky, prosili o déšť,
uzdravovali, posilovali svoji moc, posilovali vlastní prosperitu a likvidovali
konkurenci, udržovali moc nad prostým lidem. Když chtěli cokoli zlikvidovat, museli
nejprve eliminovat jeho duchovní složku. Pomoc duchovního světa byla podstatou štěstí,
s prostými lidmi však komunikovat duchovní bytost nesměla a naopak, lidé byli před
spojením s démony varováni a strašeni. Problémy pak obvykle přišly, ovšem ne od
komunikace, ale od sil sankčních a ty se za ty naše přátelské účelově vydávaly.
Když to nepomohlo, vlastní průvodce odvedly a nahradily je silami vlastními. To se týká
mágů pozemských směrů. Ale snaha udržet všechny v Kristově systému končí. Otevírají
se cesty k pozemské lidské přirozenosti a kauzalitě.
Nyní od magie k běžné praxi, se kterou se může setkat úplně každý. Platí dvě základní
pravidla: člověk je duchovní bytost nyní v těle a s duchovním světem jednáme jako
s lidmi v těle. To má mnoho podob, takže upřesním: ke každé bytosti, lidské i
duchovní, přistupujeme s přátelskými úmysly, projevujeme úctu a přátelství jako
k souvěrci. Komu projevujeme lásku a blízkost, ten na nás neútočí, ani my na něj.
Vyjádříme pohodu a schopnost dohody. Sdělíme důvod setkání nebo se na důvod po přivítání
zeptáme a vyzveme ke komunikaci. Platí zde zásada: kdo po tobě kamenem, ty po něm
chlebem. Toto pravidlo zklidní nepřátelské postoje. Kdo se skamarádil s duchovním světem,
nedá na něj dopustit, prožívá pohodu.
.
|
|